Z Itálie do Francie přes Mont Blanc
Publikováno:
13-08-2019 14:00:00
Kategorie:
Cestování
Ahoooj!
S HOTROCK.cz jezdíme na ledovcový kurz v Chaminox každoročně, ale tentokrát pro vás máme něco speciálního a moc rádi se o náš krásný výstup na nejvyšší horu Evropy podělíme.
Před samotným výstupem jsme si udělali zastávku na pár dní v Itálii, kde jsme se aklimatizovali a dali "malý" trénink jak našim plicím, tak nohám. Vylezli jsme na italskou čtyřtisícovku Gran Paradiso 4 061 m. A dále jsme své síly upřeli kopci vyššímu.
A jak se vlastně leze na takhle vysoký kopec?
Hlavním úkolem je vše dobře naplánovat. Otvíráme láhev vína. Vzhledem k aktuální předpovědi počasí se naším summit day má stát čtvrtek a jelikož dnes je úterý, znamená to pro nás začít s přípravami ihned. Vaříme si oběd.
Pro výstup na Mont Blanc jsme vybírali ze tří možných cest. První vede přes chaty Tete Rousse a Refuge du Goûter. Ze všech výstupových variant se považuje tato cesta za tu nejsnadnější, ale kapacita chat není neomezená, a tak ani nám se nepodařilo zajistit si rezervaci pro celou skupinu.
Druhou možností je cesta přes Aguille du Midi, Mont Blanc du Tacul a Mont Maudit, kterou dobře známe. Avšak tuto trasu jsme si z důvodu nemalých sněhových srážek, které nahoře právě běsní, také nezvolili.
Jako letošní trasu k vrcholu si vybíráme Italskou cestu přes chatu Rifugio Gonella.
Ještě ten samý den přejíždíme do městečka Courmayeur, kde někteří dokupují zásoby jídla, jiní chybějící vybavení a někdo si prostě jen vychutnává výbornou italskou zmrzlinu, tak jako já. O tom, jak mě jmenovali žroutem zájezdu vám povím třeba někdy jindy.
Co jiného si dát v Itálii než pravé italské gelato. Foto: HOTROCK.cz
Ve středu ve čtyři hodiny ráno nás nepříjemným zvukem probouzí budíky do ještě nepříjemnějšího deště. Rychle balíme věci, snídáme (z důvodu úspory času, který jsme raději využili k delšímu spánku, dojídáme těstoviny z předešlé večeře) a vyrážíme z kempu směrem na parkoviště La Visaille.
V šest ráno nasazujeme těžké batohy a dále již pouze pěšky vyrážíme směrem k Rifugio Gonella. Je ráno a my jsme ještě plní energie a netušíme, že celý náš výstupový plán dopadne trochu jinak.
Procházíme krásným údolím jako z Hobitína. Jen škoda toho počasí. Foto: HOTROCK.cz
Po pár hodinách chůze nás dohnal silný déšť a poté i avizovaná bouřka. V tu chvíli se Jenda (nejupovídanější člen zájezdu s největším počtem otázek na den) rozhodl kvůli svému bolavému kolenu vrátit zpět. Říkal nám to již včera večer a ani teď se nám ho nepodařilo přesvědčit. Moc nás to mrzí, ale zároveň se v našich hlavách rodí smělý nápad. Vyjde? Uvidíme! Jenda dostává klíče od dodávky.
Bouřka už přešla a my mezitím za stálého deště přecházíme morénu, ledovec a "via ferratu" až k chatě.
Tomuhle Italové opravdu říkají ferrata? Foto: HOTROCK.cz
V půl dvanácté konečně všichni stojíme na terase chaty Gonella ve výšce 3 071 m.n.m. Ihned sušíme naše oblečení a po skvělém obědu se zahrabáváme do dek na postelích a doháníme spánkový deficit. Budíme se opět na večeři a z velkých oken nedočkavě vyhlížíme lepší počasí.
Po večeři se s celou skupinou domlouváme na "smělém plánu". Líbí se jim!
Den D
Odchod na vrchol je naplánovaný na jednu hodinu v noci. Ještě před tím si dáváme (oproti večeři) nečekaně malinkou půlnoční snídani. Fakt, že si zmenšíme zásoby energetických tyčinek ještě před odchodem, nás nikoho nenapadl.
Všichni jsme připravení na zimu a vítr, ale po deseti minutách chůze začínáme poprvé sundavat vrstvy oblečení a pak vyrážíme na ledovec. Musím uznat, že cesta by mohla být lépe značená. Vzhledem k tomu, že se jedná o jednu ze tří nejpoužívanějších tras na Mont Blanc. Naše skupina jde první a vytyčuje trasu. Žádné staré stopy na ledovci nezůstaly, protože den předem hodně pršelo a zde už i sněžilo. Úspěšně prokličkováváme mezi všudepřítomnými trhlinami a Jarda nám právě ohlašuje vybité baterky (náhradní nemá!). To nám to krásně začíná.
Vidíte tu trhlinu?! Foto: HOTROCK.cz
Kolem páté hodiny ranní nás od hřebene dělí přibližně dvě stě výškových metrů lezení. Od chaty až sem si stále držíme první místo a zbylé skupiny jdou v našich stopách. Pár desítek metrů od hřebene, ve výšce kolem 4 000 m.n.m. nás však zastavuje těžké skalní lezení a i když tušíme, že sedlo bude nějakých padesát metrů vpravo nad námi, zkoušíme to zde. Bez úspěchu!
Rozednívá se a my se chystáme překonat lezecký úsek. Ale kde je sakra to lano? Foto: HOTROCK.cz
Mezitím nás docházejí další skupiny Poláků a Rusů a stejně jako my i oni hledají erární pomocné lano k překonání tohoto lezeckého úseku. „Rope!!!“ radostně křičí někdo z jiného lanového družstva. Následuje lekce mixového lezení a lekce polštiny, kdy Igorovi a jeho parťákovi pomáháme překonat skalní výšvih.
Už bude pauza? Foto: HOTROCK.cz
Na hřebeni poprvé všichni pořádně odpočíváme. Mezitím nás předcházejí Rusi a až na vrchol Dôme du Goûter 4 304 m prošlapávají stopy oni. Je to skvělá spolupráce.
A jsme opět zpátky na sněhu. Při pohledu doprava, kilometry dolů do údolí a doleva je jich snad ještě víc. Nikdo z nás se tam raději ani nekouká. Foto: HOTROCK.cz
Pár dnů po návratu domů, nám od Igora přišel děkovný email s několika fotkami jako je třeba tahle. Foto: HOTROCK.cz
Dziękuję bardzo kluci!
Ostrý hřeben, kde se každý z nás bál otočit více než pouhýma očima, je za námi a my se pomalu ale jistě blížíme k chatě Refuge Vallot ve výšce 4 372 m.n.m. V takové výšce bolest hlavy a únava není nic neobvyklého, ale náš cíl je jasný a nic ho už nemůže zastavit.
Spolupracujeme s ostatními lanovými družstvy a ty nám teď na oplátku prošlapávají cestu. Hned se nám jde lépe. Foto: HOTROCK.cz
Svačíme a pokračujeme přes další vrchol Dôme du Goûter Foto: HOTROCK.cz
Chvilku před Vallotkou se napojujeme na nejfrekventovanější trasu vedoucí přes chaty Tete Rousse a Goûter a lidí je tu opět dost. Je to markantní změna, protože Italskou cestu dnes vystoupilo pouze 19 horolezců a to včetně nás.
Od Vallotky pokračujeme známou frekventovanou cestou až na vrchol. Foto: HOTROCK.cz
Počasí je nádherné, přesně podle předpovědi. Vítr je slabý a jdeme jen v mikině. Zprvu jen občasné zastávky nyní vystřídaly pauzy každých 20 kroků. Funíme, hekáme, ale i když pomalu, přesto nezadržitelnou silou stoupáme vzhůru. Už i naši slovenští parťáci Michal s Andrejem uznávají, že se zde dýchá hůř jak v jejich Tatrách.
My to na ten vrchol dofuníme! Foto: HOTROCK.cz
Možná je to tím krásným počasím, možná je to tím úžasným výhledem, unavené hekání se vytratilo a já u každého z nás vidím úsměvy od ucha k uchu. JSME NA VRCHOLU!
HURAAAAA! JSME TU! Foto: HOTROCK.cz
Je to skvělý pocit, který si v tuto chvíli nedokážeme vůbec uvědomit. Vrchol Mont Blancu nás odměňuje i tím, že jsme tu úplně sami. Nikdo nikde, jen naše skvělá grupa, sníh, slunce a okolní hory pod námi.
Nikdo nikde, jen my a Mont Blanc. Foto: HOTROCK.cz
Teď už nám chybí jen padák, abychom dolu nemuseli po svých :) Foto: HOTROCK.cz
Skvělá věc je i to, že na Mont Blancu je mobilní signál. Voláme domů, abychom se pochlubili přímo z vrcholu. Hovory všech jsou jasné a stručné, jen moje mamka se chce vykecávat a moje ruka držící mobil v mrazu ji netrápí. Takže pokochat se, zavolat domů, vyfotit se, znovu se pokochat a hurá dolů.
Jsme tu opravdu sami. Ani se nám tomu nechce věřit. Foto: HOTROCK.cz
Ještě se koukáme na cestu přes Aguille du Midi, ale od Mont Mauditu sem k nám na vrchol nevedou vůbec žádné stopy. Takže jsme udělali dobře, když jsme se rozhodli tuto trasu nejít.
Smělý plán plníme na 100%
Pod chatou Vallot se definitivně rozhodujeme podle včerejší večerní domluvy. Počasí je nádherné, čas tak nějak neutrální (nejsme nejrychlejší, ale ani nejpomalejší) a hlavně Jenda má ty klíče od naší dodávky. Je to jasný! Jdeme udělat přechod z Itálie do Francie, a ještě k tomu přes nejvyšší horu Evropy Mont Blanc 4810 m. n. m.!
Jenda s Tomášem, kteří se také rozhodli nejít na Blanc, si dnes dělají pěší výlet na menší kopce a večer přejedou tunelem z Itálie do Francie do městečka Chamonix, kde na nás budou čekat.
Náš sestup je velmi dlouhý a náročný. Podle nejnovějšího plánu se tedy nevracíme zpět Italskou cestou, ale francouzskou přes Refuge du Goûter, kde sundaváme mačky a slézáme 700 výškových metrů po skále, z části zajištěné, až k další chatě.
Sestupujeme z ledovce, sundaváme mačky a já opět svačím. Foto: HOTROCK.cz
Dole nás čeká přechod přes známý "kuloár smrti". V intervalech tam padají kameny i o velikosti lidské hlavy a my musíme takovýmto místem přeběhnout asi 50 metrů. Naštěstí za ty léta už víme jak na to! Ale i tak mě buší srdce na poplach. Uff! Všichni jsme na druhé straně a scházíme poslední metry k chatě Tete Rousse.
Dolů je to opravdu sešup. Foto: HOTROCK.cz
Kuloár smrti máme za sebou! Foto: HOTROCK.cz
Jestli si někdo z nás v tuto chvíli myslí, že už to máme za sebou, tak se plete. Čeká nás ještě další klesání (900 výškových metrů) až ke stanici zubačky. A jelikož se blížila devátá večerní hodina a poslední vláček už dávno odjel, nezbývá nám nic jiného, než se dolů vydat podél kolejí opět pěšky.
Přicházíme ke stanici zubačky, ale sluníčko už zapadá a nám je jasné, že odsud v tuhle hodinu už nic nepojede. Foto: HOTROCK.cz
Teď už nedoufám jen já, že máme ještě nějakou tu schovanou energetickou tyčku. Foto: HOTROCK.cz
Všichni (kromě Jardy) jsme nasadili čelovky a s bolavýma nohama došli až na parkoviště Bionnassay. Tady na nás čekají Jenda s Tomášem, a hlavně naše spacáky, do kterých ihned uleháme. V tu chvíli i nechutně teplé pivo chutná výborně.
Jupíííí. Červená dodávka už na nás čeká! Neobtěžujeme se hledáním místa na spaní a ukládáme se ke spánku přímo na parkovišti. Foto: HOTROCK.cz
Abych to celé shrnula, přechod nám zabral ve středu 5,5 hodin a ve čtvrtek necelých 22 hodin. Jen za čtvrtek jsme vystoupali 1856 a sestoupali 3520 výškových metrů. Do dálky to bylo 30 kilometrů a celý přechod jsme tak zvládli bez jakýchkoliv lanovek či zubaček. A zároveň jsme zdolali vrchol na den přesně 233 let po prvovýstupu.
>>>Zde si můžete prohlédnout sport - trecker z našeho výstupu.
Velké DÍKY celé partě za další super akci!
Mimochodem, pokud nevíte, jak rozbrečet svoji babičku štěstím, vezměte si její ručně pletené ponožky a vyjděte v nich až na vrchol Evropy. Stoprocentní úspěšnost zaručena (nebo alespoň u té mojí).
