Je 17. 12. 2019 a na pražském letišti usedáme do Boeingu 737, zapínáme bezpečnostní pásy a startujeme nové cestovní dobrodružství.

Po necelých čtyřech hodinách dosedáme na letišti v jordánském Ammanu. Zařizujeme si půjčení auta, nákup SIM karty a vyměňujeme eura za jordánské dináry. Naše čtrnáctidenní putování právě začíná.

Auto máme červené, takže vše je v pořádku, jen nádrž je téměř prázdná. Na první benzínce tankujeme plnou za 30 JD a vyrážíme do města Mádaba.

V tomto městě byzantských mozaik si kupujeme pečivo, vodu, sladké koláče a pokračujeme 9 kilometrů k hoře Nebo, kde usínáme pod širým nebem.

Ráno 18. 12. nás probouzí zima, ale na vrcholu hory Nebo, odkud spatřil Mojžíš Zemi zaslíbenou, na nás už svítí slunce.

 

 

Prohlížíme si krásný a hlavně moderní kostel, kocháme se výhledy a obdivujeme atypický bronzový pomník.

Z hory pokračujeme zpět na západ a vyjíždíme do historického centra Mádaby. Toto biblické město je opravdu krásné. Postupně procházíme ulice plné nejrůznějších krámků a navštěvujeme ty největší památky.

Kostel sv. Jiří s mozaikovou mapou, Spálený palác, archeologický areál a katolický kostel sv. Jana Křtitele, kde jsou tajemné katakomby a hlavně věž, na kterou se dá vylézt a rozhlédnout se na celé město.

Místní lidé jsou milí, usmívají se a neustále nás zdraví. Některý obchodník nám na ulici prodává předraženou sklenku šťávy z granátových jablek a o ulici dále nám jiný obchodník dává zdarma sklenku orange juice. Že by země kontrastu?

Po pozdním obědě (15 JD za oba) se vydáváme nějakých 30 kilometrů na jih do vesnice Mukáwir. Cestou se snažíme koupit plynovou kartuši na náš vařič, ale zatím je to beznadějné. Uvažujeme o zakoupení alespoň konvice a vařit na ohni, ale všechny jsou takové aušusové s plastovými držadly. Nějaký prodavač se nám představuje jménem a jen tak nám dává limonádou.

Jen kousek od Makáwitu je zřícenina pevnosti Machairús, jenž nechal vystavět Herodes Veliký a na tomto místě tančila Salome pro hlavu Jana Křtitele.

Od pevnosti pokračujeme jen pár kilometrů, zastavujeme u opuštěného domu, stavíme si stan a jdeme spát.

Nad ránem 19. 12. začal silněji foukat vítr. V osm balíme stan, který se větrem nadouvá a po Královské silnici míříme dále na jih. Za nějakých 30 kilometrů přijíždíme do města Dhiban, kde parkujeme a jdeme na čaj. Ten je skvělý a zase za něj neplatíme. Majitel čajovny nám ho dává zdarma. V jiném krámku nakupujeme fíkovou marmeladu, chutné datle a oříšky. Ještě se zastavujeme na turecký šašlík. Majitel nás zve dovnitř. Sedám si na plastovou židli, která pode mnou praská a já padám na zem. Všichni se smějeme a mezitím se pomalu zvedám.

Při placení nám nejdříve říká, že jídlo máme zdarma, ale nám už je to hloupé a chceme zaplatit. Nakonec si říká 3 JD, což je ale tak 3x dražší, než běžná cena.

Z hlavní cesty odbočujeme pár kilometrů na Al Lahun, kde je impozantní výhled na místní "Grand Canyon" jménem Wadi Mujib. Máme v plánu se tam zajít podívat až budeme u Mrtvého moře.

V této vesnici vidíme porod malého kůzlete a paní domácí nás zve k sobě domů na čaj. S potěšením přijímáme a asi tři čtvrtě hodiny se pak společně dorozumíváme česko-arabskými posunky.

Vracíme se zpět na hlavní trasu a pokračujeme přes padesát kilometrů na jih do města Karak.

Cestou projíždíme už zmiňovaným údolím Wadi Mujib a přejíždíme po hrázi stejnojmenné přehrady.

Místní silnice jsou spíše horší a hlavně všudypřítomné zpomalovací retardéry jsou k zbláznění. Pár kilometrů od Karaku jsme o jeden zpomalovací práh prorazili přední pneumatiku.

Zastavujeme na krajnici a začínám vyměňovat kolo. Najednou u nás zastaví dva Jordánci, berou mi hever z ruky a kolo vymění oni, pak mi podají ruku, rozloučí se a odjedou. Děkujeme pánové!

K pevnosti Karak přijíždíme za 10 minut. Prozkoumat tuto mohutnou středověkou křižáckou pevnost nám zabralo asi hodinu.

Když přijdeme zpět na parkoviště, naše rezervní kolo je prázdné. Opět stojíme na ráfku. Chvilku se ptáme místních, pak jeden vyndavá z kufru svého auta malý kompresor a kolo nám nafukuje.

Pneuservisy jsou téměř na každém rohu a proto snadno jeden najdeme. Za 2 JD nám kolo opraví a vymění asi osmiletý chlapec.

 

 

Za 14 JD si pronajímáme pokoj v hotelu, osprchujeme se a jedeme hledat restauraci. Jsme opět u hradu, ale všechny místní restaurace jsou zavřené. Ptáme se prvního kolemjdoucího, kde se zde dá normálně najíst a on sedá do svého auta a ukazuje nám asi 3 km cestu do jediné otevřené restaurace.

V restauraci si objednáváme talíř telecích šašlíků, mísu rýže, placky, salát, salzu a ještě navíc přináší vařený bulgur a hrachovou polévku. I s dvěma limonádami dohromady platíme 8 JD. Do hotelu jedeme spát s plnými bříšky.

V pátek 20. 12. začínáme den hotelovou snídaní - placky, humus, vařené vajíčko, čaj s mlékem.

Pneumatika drží, a tak z Karaku vyrážíme dále na jih, dnes nás čeká nějakých 140 kilometrů.

První naší zastávkou je krásná mešita Al Mazár s hrobkami několika Prorokových druhů. Zde se nás chytá místní "průvodce", který si za svůj asi minutový výklad v arabštině bere jeden dinár.

V menší vesnici se zastavujeme na malém obědě a rychle pokračujeme dál do přírodní rezervace Dána. První navštěvujeme kamennou vesnici Dána, která pochází z 15. století.

Autem popojíždíme ještě pár minut a parkujeme. Bereme si vodu, čelovky a vyrážíme na trail. Okruh Shaq al Reesh Trail je opravdu nádherný.

Nepochybujeme o tom, že toto místo je jedním z pokladů Jordánska. Celý 4,5 kilometrový okruh skalami zvládáme za 1:45 hodiny. A na jeho konci jsme odměněni famózním západem slunce.

Už za hluboké tmy projíždíme Malou Petrou a Al-Bajdou, kde jsou pozůstatky neolitického sídliště staré 9000 let. Ve Wadi Muse nakupujeme potraviny a spíme ve stanu hned vedle auta na hliněné cestě. Je chladno a nebe je plné zářivých hvězd.

21. 12. vstáváme v půl sedmé, balíme stan a jedeme do města Wadi Musa, jenž je vstupní branou do Petry. Vybavení velkou svačinou a lahví vody na hlavu, chvilku po sedmé míjíme vstupní bránu. I když je sobota, davy lidí zatím nevidíme.

Prvních 500 metrů nejsou ničím zajímavé, jdeme po prašné cestě mírně dolů. Pak ale přicházíme k začátku skal, do místa zvaného Siq, kde začíná krásná skalní soutěska. Na stěnách Siqu jsou dobře patrny vodovodní kanály, které přiváděly do města vodu.

Po 1,6 kilometru přicházíme k pokladnici. Ta se vynoří téměř najednou. Hop a je tu a ve stejný okamžik se otevřou i naše ústa.

Pokladnice nebo taky Al Khazna je více než 40 metrů vysoka hrobka a je opravdu nádherná.

Pokračujeme dál do místa, kde zmizí úzká soutěska a krajina se široce otevře. Po levé straně brzy objevujeme divadlo, které mělo kapacitu až 8500 lidí. Všude se nachází spousta stánků se suvenýry. Někteří prodejci jsou milí, jiní mírně dotěrní.

Dál na pravé straně, mírně do kopce jsou mohutné Královské hrobky, jdeme k nim vzhůru a opět nemáme slov. Na tomto místě jsme lapeni a kupujeme si první suvenýr.

Vracíme se opět dolů na hlavní cestu a ve stínu 450 let staré pistácie svačíme.

Nyní vynecháváme Velký chrám a pokračujeme k chrámu Qasr al-Bint, který býval vysoký 23 metrů a i v dnešní době je stále impozantní. Kolem něho jsou na zábradlí přivázaný oslíci a beduíni nás nahánějí, abychom dál pokračovali v jejich sedle.

Pokračujeme po svých dále kolem záchodků a restaurace a začínáme stoupat vzhůru ke Klášteru. Krok za krokem postupně zdoláváme všech více jak osm set schodů. Míjíme velké množství stánků se suvenýry a vyhýbáme se plně naloženým oslům a také jejich smradlavým značkám.

Když jsme konečně u hrobky Ad-Deir, které se říká Klášter, jsme nadšení. Je opravdu krásná a ještě ke všemu je tu málo turistů. Na tomto čarovném místě trávíme asi 30 minut.

Jdeme se ještě podívat na nedaleký kopec, na kterém je nápis "Best view on the World" a ten výhled za ty všechny schody rozhodně stojí.

Zpět dolů jdeme stejnou cestou. Nakupujeme si další suvenýry a hladíme si zablešené psi. Do tohoto štěněte jsme se zamilovali na první pohled. Bára ho chce propašovat v příručním zavazadle.

 

 

Na zpáteční cestě si ještě prohlížíme Lví hrobku a dole pak Velký chrám, který byl hodně zničen zemětřesením.

Už naposledy nakupujeme v místních beduín shopech a pak nás čeká jen rychlejší cesta zpět k východu. Petra nás opravdu uchvátila a dnešek byl zatím nejhezčím dnem v Jordánsku.

 

Chceš jet na podobný zájezd v tomto roce?

Napiš nám info@hotrock.cz.

 

Z Wadi Musa pokračujeme asi 10 kilometrů a zastavujeme se na výborné večeři.

Za dalších 20 kilometrů se napojujeme na Desert Highway č. 15 a definitivně tak opouštíme prastarou Královskou silnici.

Tímto končíme první třetinu vyprávění o Jordánsku a někdy v lednu 2020 budeme zas pokračovat. Zde je pokračování Jordánsko - pískařský ráj Wadi Rum.

Přejeme vám krásné Vánoce a cestovatelský rok 2020.

David & Bára

 

 

Související produkty

Slaňování

Kurz záchrany na via ferratě

Kurz skalního lezení

Kurz lezení na pískovcích

Související příspěvky

• Jordánsko - pískařský ráj Wadi Rum

• Jordánsko - Mrtvé moře a sever země