Převis gigantů
Publikováno:
14-07-2017 16:49:18
Kategorie:
Pod naší pokličkou
Svítí slunce. Konečně po šesti víkendech první sobota, kdy vidím tu žlutou kouli. Vyrážíme do Tisé za vidinou slibného lezeckého dne. Jsme nadržení jako obrovský stádo arabských hřebců, jen s tím malým rozdílem, že naše stádo je pouze dvoučlenné, Ctíra a já. Zaparkujeme auto a rychle převléct do lezeckého. Mám nový speciální kalhoty – zelený, doktorský, kradený z nemocnice. To se mi to dneska poleze. Bude to lezení s jemností chirurgickýho řezu. Máme jen jediný problém, a to kde dnes začneme. Přece jen jsme tady doma a občas si připadáme, že lezeme stále dokola ty naše oblíbený cesty. Takový kolotoč hezkých bezpečných cest. Bezpečných, že mají aspoň jeden kruh a chyty se nerozsypou hned, když se za ně vezme.
„Na co dem?“ ptá se mě Ctirad, když oba funíme před pokladnou.
„Už jsi někdy dal Převis gigantů na Tlouštíka?“ odpovídám a zírám na ten převísek.
Převis gigantů na Tlouštíka v Tisé, první kruh je v nějakých sedmy metrech.
Vydal prapodivný zvuk, který snad znamenal ne. Asi ještě rozdejchává ten kopec. Jsme přece nadržený hřebci – málem jsme pod skály běželi. Stojíme pod Tlouštíkem. První asi dva metry cesty jsou kolmé, pak se to začne lámat do převisu, pak zase napřímí a někde v sedmi metrech je kruh a kdesi vpravo nad ním druhý. Chodím kolem se sklopenýma ušima aspoň pět let a říkám si, že jednou. A posledně v hospodě jsem přece „dobře“ slyšel, že je to pěkná, lehká cesta. Jen už nevím, při kolikátým piváku to vlastně bylo. Stačí být silný jako býk a taky tak moudrý, a hurááá na to! Jediný, co se mi nelíbilo, je asi třicet centimetrů vysoký kamenný patník táhnoucí se pod celou stěnou. Ale co, rozlezený jsem, před třemi týdny jsem se vrátil z Arca a Finále, minulý víkend na Suškách a Panťáku mi to taky lezlo, tak o co jde...
Za chvíli už visím za ruce jak orangután a vůbec si nepřipadám jako nadržený plnokrevník. Dokonce už ani nadržený nejsem. Kdepak, teď mě zajímají pouze ty hodinky, co jsem právě provázal a jakou smyci dám támhle nahoru do té spárky. Už jsem u ní. Rvu tam uzel a v duchu, ale dost možná to bylo nahlas, nadávám jak zedník, že by tam šla skvěle zandat ta šedá smyce, která už je ovšem zavázaná v těch hodinách někde dole a že tahle stojí za hovno. Ve snaze vylepšit skóre zakládám o něco výš další smyci. Stále levituji zaháklý za teď už nateklé bandasky. Jenže ta právě založená smyce je ještě blbější než její kámoška a tak ji ani neprocvakávám. Je to legrační, doma se mi pod postelí válí dvě sady friendů, hexy, stopery, a já si tady hraji s nějakými nařezanými lanky. Ten písek! Ruce už bolí. Už to musím napálit rovnou ke kruhu. Je kousek, pár čísel vlevo nahoře. Jen nechápu, proč mám tak zmrzlé prsty? A okem se musím přesvědčit, jestli se vůbec držím.
„Dávej bacha, mrznu!“, řvu dolů a nějak mi nechce vlézt do palice, jak že to vlastně funguje ta termika, když všude kolem svítí slunce, je vedro k padnutí, jen tady v téhle severní stěnce zapomněl mrazík berlu mrazilku. A hlavně proč my magoři nejsme vpředu na masívech, kde je pařák.
Eskymák s nanukem v rukách, tak jsem si připadal, jak jsem se krůček po krůčku přibližoval ke kruhu a ujišťoval se, že ty osolený madla vydrží a že na písku se přece nepadá. Aspoň ne pod prvním kruhem! Vtom najednou cítím, že se něco změnilo. V nepředstavitelně krátkým okamžiku mi blesklo hlavou: „Vole, už nebejčíš!“
Už tu nebyl žádný pres, žádná bolest v rukách. A pomalu mi docházelo, že padám.
Černo... Co se děje? Co dělám na zemi? Je u mě Ctíra a houf německých turistů, ty asi měli divadlo. Ječím, ať mě položí na rovinu. Strašně mě bolí záda. Opřený o hranu patníku si vážně nehovím. Jenomže po dobrým mě položit nechtěli, že se mnou nesměj hýbat. Tak ječím ještě víc, až mě konečně narovnaj. Němci mě přikrývají izolační fólií, kterou hned trhám. Ale taková tepelně izolační fólie je super, sám mám jednu. Jenže tahle bolestí nebo snad nervama dlouho nevydržela. A pak černo...
A už tu byla horská služba. Matně si pamatuji, jak mě drží chlápek od horské v červené bundě – bylo to příjemný, jen si už nevzpomínám, za co mě to vlastně držel. Snad to byla jen ta ruka. Zas černo...
Nesou mě chlapi z horský, chlapi ze skal, o Němcích nic nevím, asi jsem je naštval tou roztrhanou peřinou. Všichni jsou strašně fajn. Černo, ale jen na chvíli...
Nesou mě chlapi z horský a kamarádi ze skal.
Brzy zvracím na všechny strany. Je to stejné jak posledně, co jsem vypil za půl hodiny flašku ginu a nějaký ten tonik. Měl jsem tehdy zůstat u rumu. Tonik mi nedělá dobře.
Už ležím v sanitce. Těm sanitářům jsem asi dal zabrat. Nejdřív jsem říkal něco o tom, proč tu není helikoptéra, že z Tisé se přece lítá a že já po silnici nepojedu. No a aby toho nebylo málo, když snad doktorka upozornila svého kolegu na vzduchovou bublinku v čemsi, údajně jsem prohodil větu: „Tak to je skvělý, já se nezabiju při pádu a teď tady chcípnu na nějakou vzduchovou bublinu v krvi!“
Z Tisé se létá, sanitkou já nepojedu. :-)
V ústecké nemocnici mě přivezli na Emergency a tam už čekala kámoška. No jo, ty horolezci hákujou úplně všude a ty dnešní mobily strašně rychle drbou.
„Jéé, ahoj!“ kňourám.
„Nazdar, co jsi zase vyváděl, ty specialisto?“
„Já se poblil!“
A to už ležím na prkně. Doktor nějak nemohl pochopit, kde jsem vzal ty doktorský kalhoty, co mám na sobě a mou okamžitou teorii, že jsem je našel, vůbec nebral. No dlouho jsem se z nich neradoval. Rozstříhali mi jak triko, trenky, tak i ty zelený kaťata. Začínají mi dělat samé ty příjemné věci, jako vyndavat písek z nosu čímsi – snad dlátem, šíleně lechtat na nohách při umývání a později mi do nich dokonce mlátí kladivem, cpou mi rouru do močového měchýře, píchají do mě jehly na slony a ještě si morbidně pochvalují, jak mám famózně tlusté žíly. A hlava mně hrozně třeští, ale to prý po otřesu mozkovny bývá. Cestou na JIP jsem se ještě zajel podívat do místního tunelu, který mě naskenoval. Připadal jsem si jak Willis v Pátým elementu, jen s tím malým rozdílem, že mi s sebou zapomněli dát Millu Jovovich. Grrr.
Když už byl klídek, přišel doktor s prvními lahodnými slovy. „Chlape, vy padat vážně umíte.“ a ještě něco o velikým štěstí. Mám zlomený příčný výběžek devátého obratle, to je prý v pohodě a pohmožděné plíce s pneumotoraxem. Už je mi jasný, proč jsem údajně první minuty pod skálou chrochtal jak vepř těsně před porážkou. Vlastně nejdřív jsem nedýchal vůbec, takový mrtvý brouk, ale když mě parťák chtěl začít líbat, se záminkou umělého dýchání, okamžitě jsem naskočil. Mě totiž žádný chlap nedostane! Pak teprve bylo to chrochtání, jak mi nefungovala plíce. Výsledek z rentgenu ještě přidal zlomené druhé, třetí a čtvrté žebro někde u pravé lopatky. Zápěstí je jen naražené s modřinou desetkrát větší než znamínko mexického dolaru a v barvách... no jéje.
Potom už jsem si jen užíval příjemnou péči nemocničního personálu, „bohatou“ místní stravu a skvělé injekce proti bolesti. Přijímal milé návštěvy kamarádů s cílem mě zabít smíchem. Protože moje argumenty, že při zlomeninách smích neléčí, ale bolí, nějak nebrali.
Užívám si milé návštěvy kamarádů s cílem mě zabít smíchem.
A co se vlastně na té skále stalo? Já nevím nic. Pořádně si pamatuji až jízdu v záchrance. Ale na místě, kde jsem se naposled držel, je vylomený pořádný kus pískovce a o něco níž už nenajdete ty hodiny. Zůstala tam jen ta neprocvaknutá smyce.
Dvacet dní po pádu jsem opět vytáhl první cestu na písku. A za necelé tři měsíce od tohoto bolestivého zážitku, na své narozeniny, jsem cestu Převis gigantů vylezl konečně celou. Ale tentokrát na tom bezpečnějším, druhém konci lana. Je to docela darda a jsem cvok, že jsem se do toho pustil jen tak z fleku na on sight. Asi vážně nejsem gigant.
P.S.: Děkuji všem těm, kteří mi jakkoliv pomohli a za tu zničenou izolační fólii se omlouvám. A rád bych poznal toho, kdo mi šlohnul z té skály tu neprocvaklou černobílou smyčku.
Text: David „Ještěrka“ Michovský, tento článek byl publikován také v horolezeckém časopise Montana 6/2004, a zde je proto, že z chyb druhých se lépe učí a méně to bolí.
