Z Itálie do Francie přes Mont Blanc

Ahoooj!

S HOTROCK.cz jezdíme na ledovcový kurz v Chaminox každoročně, ale tentokrát pro vás máme něco speciálního a moc rádi se o náš krásný výstup na nejvyšší horu Evropy podělíme.  

Před samotným výstupem jsme si udělali zastávku na pár dní v Itálii, kde jsme se aklimatizovali a dali "malý" trénink jak našim plicím, tak nohám. Vylezli jsme na italskou čtyřtisícovku Gran Paradiso 4 061 m. A dále jsme své síly upřeli kopci vyššímu.

Hlavním úkolem je vše dobře naplánovat. Otvíráme láhev vína. Vzhledem k aktuální předpovědi počasí se naším summit day má stát čtvrtek a jelikož dnes je úterý, znamená to pro nás začít s přípravami ihned. Vaříme si oběd.

Pro výstup na Mont Blanc jsme vybírali ze tří možných cest. První vede přes chaty Tete Rousse a Refuge du Goûter. Ze všech výstupových variant se považuje tato cesta za tu nejsnadnější, ale kapacita chat není neomezená, a tak ani nám se nepodařilo zajistit si rezervaci pro celou skupinu.

Druhou možností je cesta přes Aguille du Midi, Mont Blanc du Tacul a Mont Maudit, kterou dobře známe. Avšak tuto trasu jsme si z důvodu nemalých sněhových srážek, které nahoře právě běsní, také nezvolili.

Jako letošní trasu k vrcholu si vybíráme Italskou cestu přes chatu Rifugio Gonella. 

Ještě ten samý den přejíždíme do městečka Courmayeur, kde někteří dokupují zásoby jídla, jiní chybějící vybavení a někdo si prostě jen vychutnává výbornou italskou zmrzlinu, tak jako já. O tom, jak mě jmenovali žroutem zájezdu vám povím třeba někdy jindy.

Ve středu ve čtyři hodiny ráno nás nepříjemným zvukem probouzí budíky do ještě nepříjemnějšího deště. Rychle balíme věci, snídáme (z důvodu úspory času, který jsme raději využili k delšímu spánku, dojídáme těstoviny z předešlé večeře) a vyrážíme z kempu směrem na parkoviště La Visaille.

V šest ráno nasazujeme těžké batohy a dále již pouze pěšky vyrážíme směrem k Rifugio Gonella. Je ráno a my jsme ještě plní energie a netušíme, že celý náš výstupový plán dopadne trochu jinak.

Po pár hodinách chůze nás dohnal silný déšť a poté i avizovaná bouřka. V tu chvíli se Jenda (nejupovídanější člen zájezdu s největším počtem otázek na den) rozhodl kvůli svému bolavému kolenu vrátit zpět. Říkal nám to již včera večer a ani teď se nám ho nepodařilo přesvědčit. Moc nás to mrzí, ale zároveň se v našich hlavách rodí smělý nápad. Vyjde? Uvidíme! Jenda dostává klíče od dodávky.

Bouřka už přešla a my mezitím za stálého deště přecházíme morénu, ledovec a "via ferratu" až k chatě.

​V půl dvanácté konečně všichni stojíme na terase chaty Gonella ve výšce 3 071 m.n.m. Ihned sušíme naše oblečení a po skvělém obědu se zahrabáváme do dek na postelích a doháníme spánkový deficit. Budíme se opět na večeři a z velkých oken nedočkavě vyhlížíme lepší počasí.

​Po večeři se s celou skupinou domlouváme na "smělém plánu". Líbí se jim!​

Odchod na vrchol je naplánovaný na jednu hodinu v noci. Ještě před tím si dáváme (oproti večeři) nečekaně malinkou půlnoční snídani. Fakt, že si zmenšíme zásoby energetických tyčinek ještě před odchodem, nás nikoho nenapadl.  

Všichni jsme připravení na zimu a vítr, ale po deseti minutách chůze začínáme poprvé sundavat vrstvy oblečení a pak vyrážíme na ledovec. Musím uznat, že cesta by mohla být lépe značená. Vzhledem k tomu, že se jedná o jednu ze tří nejpoužívanějších tras na Mont Blanc. Naše skupina jde první a vytyčuje trasu. Žádné staré stopy na ledovci nezůstaly, protože den předem hodně pršelo a zde už i sněžilo. Úspěšně prokličkováváme mezi všudepřítomnými trhlinami a Jarda nám právě ohlašuje vybité baterky (náhradní nemá!). To nám to krásně začíná.

Kolem páté hodiny ranní nás od hřebene dělí přibližně dvě stě výškových metrů lezení. Od chaty až sem si stále držíme první místo a zbylé skupiny jdou v našich stopách. Pár desítek metrů od hřebene, ve výšce kolem 4 000 m.n.m. nás však zastavuje těžké skalní lezení a i když tušíme, že sedlo bude nějakých padesát metrů vpravo nad námi, zkoušíme to zde. Bez úspěchu!​

Mezitím nás docházejí další skupiny Poláků a Rusů a stejně jako my i oni hledají erární pomocné lano k překonání tohoto lezeckého úseku. „Rope!!!“ radostně křičí někdo z jiného lanového družstva. Následuje lekce mixového lezení a lekce polštiny, kdy Igorovi a jeho parťákovi pomáháme překonat skalní výšvih.​

​Na hřebeni poprvé všichni pořádně odpočíváme. Mezitím nás předcházejí Rusi a až na vrchol Dôme du Goûter 4 304 m prošlapávají stopy oni. Je to skvělá spolupráce.​

Dziękuję bardzo kluci!

Ostrý hřeben, kde se každý z nás bál otočit více než pouhýma očima, je za námi a my se pomalu ale jistě blížíme k chatě Refuge Vallot ve výšce 4 372 m.n.m. V takové výšce bolest hlavy a únava není nic neobvyklého, ale náš cíl je jasný a nic ho už nemůže zastavit.

​Chvilku před Vallotkou se napojujeme na nejfrekventovanější trasu vedoucí přes chaty Tete Rousse a Goûter a lidí je tu opět dost. Je to markantní změna, protože Italskou cestu dnes vystoupilo pouze 19 horolezců a to včetně nás.​

​Počasí je nádherné, přesně podle předpovědi. Vítr je slabý a jdeme jen v mikině. Zprvu jen občasné zastávky nyní vystřídaly pauzy každých 20 kroků. Funíme, hekáme, ale i když pomalu, přesto nezadržitelnou silou stoupáme vzhůru. Už i naši slovenští parťáci Michal s Andrejem uznávají, že se zde dýchá hůř jak v jejich Tatrách.​

​Možná je to tím krásným počasím, možná je to tím úžasným výhledem, unavené hekání se vytratilo a já u každého z nás vidím úsměvy od ucha k uchu. JSME NA VRCHOLU!​

​Je to skvělý pocit, který si v tuto chvíli nedokážeme vůbec uvědomit. Vrchol Mont Blancu nás odměňuje i tím, že jsme tu úplně sami. Nikdo nikde, jen naše skvělá grupa, sníh, slunce a okolní hory pod námi.​

​Skvělá věc je i to, že na Mont Blancu je mobilní signál. Voláme domů, abychom se pochlubili přímo z vrcholu. Hovory všech jsou jasné a stručné, jen moje mamka se chce vykecávat a moje ruka držící mobil v mrazu ji netrápí. Takže pokochat se, zavolat domů, vyfotit se, znovu se pokochat a hurá dolů. ​

Ještě se koukáme na cestu přes Aguille du Midi, ale od Mont Mauditu sem k nám na vrchol nevedou vůbec žádné stopy. Takže jsme udělali dobře, když jsme se rozhodli tuto trasu nejít.

Smělý plán plníme na 100%

Pod chatou Vallot se definitivně rozhodujeme podle včerejší večerní domluvy. Počasí je nádherné, čas tak nějak neutrální (nejsme nejrychlejší, ale ani nejpomalejší) a hlavně Jenda má ty klíče od naší dodávky. Je to jasný! Jdeme udělat přechod z Itálie do Francie, a ještě k tomu přes nejvyšší horu Evropy Mont Blanc 4810 m. n. m.!

Jenda s Tomášem, kteří se také rozhodli nejít na Blanc, si dnes dělají pěší výlet na menší kopce a večer přejedou tunelem z Itálie do Francie do městečka Chamonix, kde na nás budou čekat.

Náš sestup je velmi dlouhý a náročný. Podle nejnovějšího plánu se tedy nevracíme zpět Italskou cestou, ale francouzskou přes Refuge du Goûter, kde sundaváme mačky a slézáme 700 výškových metrů po skále, z části zajištěné, až k další chatě.

​Dole nás čeká přechod přes známý "kuloár smrti". V intervalech tam padají kameny i o velikosti lidské hlavy a my musíme takovýmto místem přeběhnout asi 50 metrů. Naštěstí za ty léta už víme jak na to! Ale i tak mě buší srdce na poplach. Uff! Všichni jsme na druhé straně a scházíme poslední metry k chatě Tete Rousse.​

​Jestli si někdo z nás v tuto chvíli myslí, že už to máme za sebou, tak se plete. Čeká nás ještě další klesání (900 výškových metrů) až ke stanici zubačky. A jelikož se blížila devátá večerní hodina a poslední vláček už dávno odjel, nezbývá nám nic jiného, než se dolů vydat podél kolejí opět pěšky.​

​Všichni (kromě Jardy) jsme nasadili čelovky a s bolavýma nohama došli až na parkoviště Bionnassay. Tady na nás čekají Jenda s Tomášem, a hlavně naše spacáky, do kterých ihned uleháme. V tu chvíli i nechutně teplé pivo chutná výborně. ​

Abych to celé shrnula, přechod nám zabral ve středu 5,5 hodin a ve čtvrtek necelých 22 hodin. Jen za čtvrtek jsme vystoupali 1856 a sestoupali 3520 výškových metrů. Do dálky to bylo 30 kilometrů a celý přechod jsme tak zvládli bez jakýchkoliv lanovek či zubaček. A zároveň jsme zdolali vrchol na den přesně 233 let po prvovýstupu.

>>>Zde si můžete prohlédnout sport - trecker z našeho výstupu.

Velké DÍKY celé partě za další super akci!

Mimochodem, pokud nevíte, jak rozbrečet svoji babičku štěstím, vezměte si její ručně pletené ponožky a vyjděte v nich až na vrchol Evropy. Stoprocentní úspěšnost zaručena (nebo alespoň u té mojí).

Více fotografií ze zájezdu